Typické socialistické koupelny byly z umakartového jádra, poměrně malé a skromně vybavené. V žádné z nich ale nechyběla základní hygiena v podobě mýdla v síťce nad vanou nebo umyvadlem, zubní pasta s fluorem nebo kartáčky na zuby ze Spojených kartáčoven (dnes značky Spokar). Na toaletě jste pak většinou našli toaletní papír Harmasan, který by vás dnes nejspíš svou hrubostí dost překvapil. Samostatnou kapitolou pak byly vůně jednotlivých produktů a také první deodoranty.
Naprostým evergreenem socialistických koupen bylo tuhé mýdlo, které se v síťce zavěšovalo na vodovodní baterii nad umyvadlem. Mnohdy jste na něj ale dosáhli i z vany, protože byla umístěna přímo pod umyvadlem nebo v jeho těsné blízkosti. A pokud jde o konkrétní názvy, možná vám něco řekne Šeřík nebo Olimon, protože právě tato výběrová mýdla patřila k nejoblíbenějším, a jak správně tušíte, alespoň zdánlivě voněla po šeříku či olivách.
S dostupností toaletního papíru byly dlouho problémy, ale pokud jste měli štěstí, Harmasan jste v drogerii sehnali. Ani vzdáleně ale nepřipomínal dnešní hebké, jemné a často i voňavé varianty. Naopak šlo o tvrdý toaletní papír šedé barvy, který byl navíc jednovrstvý a hodně se drolil. Od svého vzniku v roce 1972 se ale postupně měnil k lepšímu a v moderní verzi ho seženete i dnes.
Ani s dostupností menstruačních vložek to nebyla žádná sláva. Veřejné obchody měly omezené zásoby, což vedlo k pravidelným výpadkům a frontám. Kvalita produktů byla nižší, často papírové nebo látkové vložky nahrazovaly modernější varianty. Mnoho žen si muselo improvizovat doma, například používat bavlněné tkaniny či staré textilie.
S vůněmi a deodoranty to bylo ještě složitější a až do 80. let byly jedinou zbraní proti pocení jakési textilní vložky do podpaží. Pak ale přišla revoluce v podobě deodorantů Fa a Pulse od západních značek. Ne každý si je ale mohl dovolit, protože jejich cena se pohybovala kolem 80 Kčs. K dostání byly zpočátku jen v Tuzexu, později i v běžných drogeriích.
Parfémované a toaletní vody byly hlavně v 50. a 60. letech velkou vzácností. Ženy i muži si kupovali takzvané Živé květy, což byla jakási usušená rostlina ponořená do roztoku, která většinou voněla po fialkách či konvalinkách. V 70. letech pak přišel trend parfémů z ostatních socialistických zemí, v čele s polským Być może neboli Možná, že. Později se začaly prodávat také vůně ze Západu jako Nina Ricci, Fidji, Antilope apod. Velká část z nich ale končila pod pultem.
Úsměvný název polské vůně ale rozhodně nepřekonal kolínskou vodu Duch Moskvy, která svoji bizarnost ještě umocnila flakony ve tvaru Dědy Mráze nebo jiných pohádkových postav. Spousta mužů tedy raději dala přednost východoněmecké kolínské s názvem Pitralon, která byla už od 60. let dostupná i u nás. Ne každému ale vyhovovala její těžká a intenzivní vůně.
Zdroj: Kupi