Pokud máte doma přebytky staršího pečiva, je nejvyšší čas na žemlovku. Naše babičky ji často dělávaly a od nich nám zkrátka chutná nejvíc. Zkuste spolu s námi babičkám trochu konkurovat a udělejte si famózní žemlovku podle Josefa Maršálka. My už se nemůžeme dočkat, až ji ochutnáme. Tak pojďme na to!
Žemlovka je ideální způsob, jak se vypořádat s tvrdším pečivem. U nás se jí často říká také zemlbába, což je název odvozený z německých slov „semmel“ (houska) a slova „baba“, které dříve ve starých kuchařkách označovalo různé druhy nákypů.
První předchůdce žemlovky, chlebový nákyp, se v Evropě objevil v 11. a 12. století. Každá domácnost tenkrát sbírala kousky starého chleba. Ten se máčel ve vroucí vodě, potom ho hospodyně sušily a posypaly cukrem a kořením, které měly po ruce. Ve 14. století se pak místo horké vody začalo k máčení chleba používat mléko smíchané s vejci.
Palačinkové špízy s ovocem budou chtít vaše děti jíst pořád dokola. Díky použité celozrnné mouce palačinky navíc spolehlivě zasytí i ta nejhladovější bříška.
Oblíbená žemlovka samozřejmě nechybí ani v našich starých kuchařkách. Příprava byla prakticky stejná jako dnes, jen se do ní dříve nedávala jablka. Například Magdalena Dobromila Rettigová uvádí ve své Domácí kuchařce z roku 1868 recept na „dobrý nákyp ze smažené žemličky“.
Naše prababičky žemle nejdřív osmažily a potom je namočily do smetany smíchané se žloutky. Namočené žemle smíchaly s cukrem, nasekanými mandlemi, a daly nákyp upéct.
Zdroje: Buchty po ránu, Slurrp, Domácí kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové