I když je 21. století érou moderních technologií a většina dětí na základní škole už má chytrý telefon, hodinky nebo herní konzoli, retro hračky si stále nacházejí své fanoušky. Ať už jde o oblíbenou stavebnici SEVA, kovová autíčka na klíček od Kovapu, céčka nebo hru Logik, klasické hračky zůstávají oblíbenou volbou pro vánoční dárky nejen u těch, kteří si je pamatují z dětství.
Když se řekne SEVA, jen málokterý z pamětníků by řekl, že si nevzpomíná na ikonické modré hranoly, bílé křížkové spojovníky a žluté či červené destičky. V devadesátých letech vládly nejen domácnostem, ale i školkám a školním družinám. Se vstupem do nového milénia se zdálo, že bude SEVA zapomenuta, své příznivce si však nachází i dnes, více než 44 let od představení první stavebnice. Neméně oblíbená byla také stavebnice BLOK od stejného výrobce, která nabízela zábavu dětem již od jednoho roku.
Více než sto let si české děti hrají také se stavebnicí Merkur, z níž lze postavit různé modely silničních i kolejových vozidel, stavebních strojů a dalších konstrukcí. Stavebnice, kterou začal v roce 1920 prodávat Jaroslav Vancl, sestává z kovových pásů a profilů z lakované oceli s předvrtanými otvory, díky nimž je lze libovolně spojovat. Tu si vedle dětí oblíbili i mnozí tatínkové.
Logik. Hra, která sice nemá původ v Československu, v 80. a 90. letech si však nad ní lámaly hlavu celé zástupy československých dětí i dospělých. Vznikla v 70. letech v zahraničí pod názvem Mastermind a byla určena pro dva hráče, z nichž jeden vytvořil kombinaci barevných kolíčků a druhý se tuto kombinaci snažil uhodnout. Na konci každého tahu se hádající hráč dozví, kolik kolíčků uhodl správně a kolik špatně.
V původní verzi se hádaly čtyři barvy z možných šesti, v roce 1975 se pak objevila verze Super Mastermind s pětimístným kódem a osmi barvami, která se stala základem právě pro československou verzi s názvem Logik.
Společenské hry, které zná snad každý Čech. Jednou z nich je i hra se vznešeným názvem dáma, která existuje v mnoha verzích a její původ je opředen tajemstvím. Víme jen, že vznikla pravděpodobně v Egyptě v 15. století. Princip spočívá v pohybu kamenů na šachovnici 8 × 8 polí za účelem vyřazení soupeřových kamenů.
Jednou z nejoblíbenějších her u nás je „člověče, nezlob se“, jež má základ v indické hře pačísí, která se hraje již od 7. století n. l. Hra se dostala na trh roku 1896 pod názvem Ludo, ale nejvíce ji proslavil Josef Friedrich Schmidt, který v roce 1914 zahájil sériovou výrobu pod názvem „Mensch, ärgere dich nicht“ (tedy Člověče, nezlob se). Hru pak během první světové války poslal do vojenských lazaretů, kde si s ní vojáci krátili dlouhou chvíli během rekonvalescence. Byli jí tak nadšení, že zařídili tu nejlepší reklamu.
Na přelomu tisíciletí pohltila společnost hra Dostihy a sázky. Snad každý chtěl mít ve svém vlastnictví koně Napoli a Narciuse z fialové stáje a vyhýbal se jako čert kříži políčkům Veterinární vyšetření či Podezření z dopingu. Hru, která mechanismem nákupu připomíná zahraniční klasiku Monopoly, vytvořil v roce 1983 majitel tiskárny v Jablonci nad Nisou Ladislav Mareš.
Během následujících 25 let se navzdory nechuti tehdejšího režimu prodaly v Česku a na Slovensku tři miliony kusů a popularitu si hra drží dodnes, kdy se prodá více než 20 000 kusů ročně.
Mezi oblíbené retro hry, které milují děti po celém Česku, patří také karetní hry pexeso, černý Petr či prší. Ve druhé polovině 60. let vysílala Československá televize soutěžní pořad s názvem Pekelně se soustřeď (odtud název pek–se–so → pexeso), na jehož principu vznikla tolik oblíbená hra s hledáním dvou stejných obrázků.
Koncem 19. století se začaly ve světě objevovat speciální sady karet s jednou lichou – černým Petrem. Podle některých historiků šlo o odkaz na skutečně žijícího loupežníka, který byl v různých verzích zobrazován různě. Po druhé světové válce vznikla v Česku oblíbená karetní hra prší, která se hraje s mariášovými kartami a navazuje na zahraniční hru mau-mau.
Své příznivce si tehdy našly i sběratelské karty, například známých fotbalistů či hokejistů. Skutečná mánie ale začala teprve s příchodem japonského seriálu Pokémon a s ním spojených sběratelských karet. Ty nejvzácnější mohou stát i tisíce dolarů a sběratelé jsou ochotni pro ně cestovat i tisíce kilometrů.
Plastové pestrobarevné vajíčko s malým displejem, které v sobě skrývá hru simulující péči o skutečné zvířátko. Hračka, která vznikla v roce 1996 v Japonsku, vstoupila na český trh jen o rok později a během jednoho měsíce se prodalo 10 000 kusů.
V tamagoči jste se mohli starat o medvídka, kuřátko či dinosaura, kteří potřebovali nepřetržitou péči a v případě zanedbání mohli i zemřít. Hračka tehdy vzbudila rozporuplné reakce. Psychologové se totiž domnívali, že by mohla u dětí vyvolávat psychický stres z odpovědnosti za „živého“ tvora a ztrátu respektu k přirozené smrti. V roce 1998 se přestalo vyrábět a comeback slavilo až před Vánoci v roce 2013. Od té doby si jej opět zamiloval celý svět.
Tradici kovových hraček započal v roce 1945 letecký konstruktér Eduard Sedlák, když založil se svým bratrem Otou firmu Bratři Sedlákovi – výroba plechových mechanických hraček. První hračkou, kterou vytvořili, byl parní válec, který se skutečně pohyboval.
Kolem roku 1955 započaly práce na vývoji legendárního čtyřrychlostního traktůrku s inspirací v Zetoru 15, který se už o tři roky později stal součástí Československé expozice na Expo 1958 v Bruselu a získal zde ocenění Zlatá hvězda. V 70. letech zažívala výroba kovových hraček nejlepší období v historii – roční produkce traktorů činila 50 tisíc kusů, sluníček na klíček se prodalo dokonce 100 tisíc. V 90. letech musela firma překonat nárůst importu levných plastových hraček z Číny a v dnešní době má stále své příznivce.
Skutečná Tatra 148 se začala vyrábět na počátku 70. let jako důsledek modernizace původního modelu T138. Vůz byl tak populární, že se brzy začal vyrábět jako hračka pro děti. Když firma Dino Toys v roce 2014 obnovila prodej legendární plastové tatrovky, nikdo nečekal, jak velký úspěch bude hračka z 80. let na trhu sklízet. Ačkoli jí obchodníci původně mnoho šancí nedávali, 72centimetrová verze se stala hitem i díky nostalgii rodičů a prarodičů, kteří měli před dvaceti lety podobnou doma.
Protože výrobci chtěli pokrýt poptávku všech zákazníků, jen o dva roky později byla uvedena na trh také zmenšená, 30centimetrová verze, která je určena všem, jimž by se velká verze do bytu nevešla. Obě verze se prodávají doteď a těší děti po celé republice.
Hraní s panenkami je staré jako lidstvo samo. Holčičky se o své malé kamarádky staraly již tři tisíce let před naším letopočtem v Egyptě, původně se vyráběly ze slámy, dřeva, hlíny a kostí. Tehdy ještě neměly namalovaný obličej. V roce 1710 vznikla v Německu první mrkací panenka, která vydávala zvuk podobný pláči.
První československá panenka kompletně vyrobená z gumové pryže byl tzv. František, který vznikl v 60. letech, následovala panenka Zuzanka, která měla rovněž z gumy i vlasy. Teprve v 70. a 80. letech vznikla panenka s vlasy z polyamidových vláken různé barvy, která měla mrkací oči. Ty byly vestoje otevřené a vleže se zavřely.
Plastová postavička zedníka Igráčka byla v tuzemsku představena v roce 1976. Vznikla spoluprací dvou návrhářů, Čecha Ing. Jiřího Kaliny a jeho německého kamaráda Hanse Becka, kteří tak společně dali život dvěma značkám – českému Igráčku a německému Playmobilu. Zatímco Kalina měl na starosti technické záležitosti, Beck řešil design.
První ženskou postavičkou se stala zdravotní sestřička, která měla dlouhé vlasy a zvlněné šaty. Sbírka postaviček se postupně rozšiřovala o příslušníka VB, zahradníka, kuchaře, učitelku, automechanika, jezdce na koni a další. V roce 2006 se pro nedostatek zájmu přestal Igráček vyrábět a k obnově došlo o čtyři roky později. „Výroba Igráčků začala v roce 1976, ale byla i drobná přestávka. Nová éra začala v roce 2010. Nyní už na děti čekají k postavičkám i celá města,“ uvedl před pěti lety pro Seznam Zprávy Lukáš Krinke ze Sládečkova vlastivědného muzea, kde v roce 2018 proběhla výstava s názvem Fenomén Igráček.
Zdroje: Kupi.cz, Seznam Zprávy