Děti, které navštěvují první stupeň základní školy, se v pondělí částečně vrací do lavic. Ty z druhého zůstávají na distanční výuce, z níž jsou ale mnozí žáci i jejich rodiče nešťastní. Oslovili jsme proto psycholožku, aby popsala, jak se situace odráží na dětské psychice, a poradila, co lze dělat ke zmírnění důsledků.
Vlaďka má desetiletou dcerku, která se školou před pandemií nemívala žádné problémy. Chodila do ní ráda, učení jí šlo hladce a měla spoustu kamarádek, které jsou v jejím věku velice důležité.
Za poslední rok se ale vše změnilo – ve škole byla párkrát, jinak se učí z domova, stejně jako všechny české děti. Její maminka se svěřila, že se od té doby trápí.
„Dcera on-line výuku snáší, jak jen to jde,“ popisuje Vlaďka, „vyhovuje jí, že nemusí brzy vstávat. Ale tím výčet pozitiv končí. Je čím dál plačtivější, reaguje extrémně přecitlivěle na jakoukoliv chybu, i když je to naprostá maličkost. Má obrovský strach, že se při testu splete a že se překlikne. Při výuce nemá možnost debaty s učitelkou, třeba jí vysvětlit, proč něco udělala jinak, doptat se. Návrat do školy bude radostný, ale po té době i extrémně těžký.“
Kromě klasické výuky byly zrušeny také veškeré mimoškolní aktivity. Ty hodně chybí jedenáctiletému Kubovi. Jeho maminka Martina o zkušenosti s distanční výukou a uzavřením kroužků říká: „Z počátku bral situaci jako dobrodružství, jenže jarní výuka vloni se nepovedla, paní učitelka nestíhala a jen zadávala úkoly, což ho brzy přestalo bavit. Zlepšilo se to až na podzim. A letos od ledna je to asi nejhorší, výuka sice docela jede, ale syn ztrácí motivaci k učení.“
Kromě Kubovy psychiky a získávání vědomostí jeho rodiče musí řešit i následky nedostatečného pohybu: „Dost přibral, protože ho baví hlavně týmové sporty. Museli jsme vyhledat pomoc výživové poradkyně, která mu upravila jídelníček, a paní na doučování angličtiny, matematiky a češtiny. Teď se tedy těšíme, že zase vyrazí do školy, i když ty podmínky jsou hrozné. Chápu testování, ale roušky a rotace se mi nelíbí. Na druhou stranu lepší něco než nic. Je mi těch dětí upřímně líto…“
Na Facebooku se zhruba v polovině března rozjela diskuse právě na téma, jak děti snáší distanční výuku. Z některých výpovědí maminek nám v redakci až mrazilo.
„Děti je třeba podpořit v tom, aby si více vybíraly, čemu budou svůj čas a úsilí věnovat, aby byly zodpovědné, ale netrápily se příliš tím, že jejich výkony a výsledky v některých oblastech nemusí odpovídat době před lockdownem.
Ve své praxi občas řeším, že rodiče požadují po svých dětech, aby si udržely ve škole i v mimoškolních aktivitách výsledky a postavení v dětském kolektivu jako před locdownem. To je ale často nemožné, protože míra toho, jak jsou rodiče schopni nebo ochotni se svým dětem v současné době věnovat, se v rodinách velmi liší. Zatímco někteří rodiče mají potřebu asistovat dětem při výuce (a třeba i napovídat při testech), jiní jsou rádi, že zvládnou základní péči o domácnost a školní povinnosti musí nechat zcela na svých dětech.“
Odbornice dále doporučuje, abychom dětem pomohli s udržováním „živých“ sociálních kontaktů. Setkává se totiž s vystrašenými dětmi, které se bojí nákazy a samy se izolují, u menších dětí se mohou vyvinout až úzkosti a přehnané obavy o zdraví vlastní i blízkých lidí, které jsou většinou přenesené z původně úzkostných rodičů nebo prarodičů.
„Většina škol i dalších on-line poskytovatelů vzdělání a zábavy už ví, že práce ve virtuálním prostoru je náročnější na pozornost, samostatnost, dětskou sebedůvěru, vůli i motivaci. Hodiny a lekce musí být kratší, pauzy delší, čas strávený on-line celkově kratší než čas, který děti trávily ve škole a na odpoledních aktivitách,“ říká Simona Dejdarová.
On-line kontakt živá setkávání s lidmi nenahradí. Děti, možná ještě více než my, dospělí, potřebují fyzický kontakt, společný pohyb, potřebují vnímat emoce, mimiku, dotýkat se, společně se smát, hrát si. Starší děti se potřebují setkávat v partách, ve dvojicích, potřebují si zkoušet žít různé druhy vztahů.
„Pokud jim toto brzy neumožníme v plném rozsahu, míra frustrace v naší nejmladší generaci poroste a řada dětí bude vystavena riziku rozvoje psychických poruch nebo poruch chování,“ uzavírá Simona Dejdarová, která poskytuje pomoc rodinám v krizových situacích a také psychologické poradenství například v rámci organizace Parent project sdružující pacienty se svalovou dystrofií a dalšími vzácnými nervosvalovými onemocněním i jejich rodinné příslušníky.