Jak dobře se vyznáte v kmínu? Možná vás překvapí, že římský a kořenný kmín nejsou totéž. Přestože vypadají podobně, jejich chuť a vůně se liší. Zatímco kořenný kmín známe z našich kuchyní, římský kmín přináší exotiku indické a mexické kuchyně. Pojďme si v tom udělat jasno a zjistit, jak je správně použít.
Pokud jste někdy narazili na překlad receptů v angličtině či na anglicky psané kuchařky, dost možná vás zaskočila již nejednoznačnost anglického názvosloví. A Google překladač vám moc nepomůže.
V angličtině se totiž pro kmín vyskytují hned dva výrazy – „cumin“ a „caraway“. S prvním z nich jste se už nejspíš setkali a pravděpodobně jím taktéž označujete nám dobře známý kmín kořenný. V tom ovšem děláte chybu, správně je totiž výraz druhý.
Caraway je kmín kořenný, tedy náš český kmín, zatímco za slovem cumin se skrývá kmín římský. Oba druhy si jsou podobné, a tak není divu, že při překladech dochází často k chybám. Přestože si jsou oba co do vzhledu velice podobné, kdybyste měli možnost přičichnout si k nim či je ochutnat, rozdíl poznáte okamžitě.
Pokud se vydáte do obchodu pro kmín, nehrozí však, že byste se spletli. Zatímco se kmín kořenný běžně prodává pod označením „kmín“, kmín římský má v názvu vždy napsáno „římský“.
Kmínová polévka patří mezi tradiční recepty, které připravovaly naše babičky. Typická vůně a chuť této polévky utkví v paměti každému, kdo ji ochutná. Její základ je tvořen cibulovou jíškou s kmínem a vývarem.
U nás je o dost známější kmín kořenný. Jeho hlavní aromatickou sloučeninou je S-karvon, jehož vůně způsobuje silnou kořenitost s nádechem lékořice, mentolu, žita a anýzu. Dalšími výraznějšími aromatickými sloučeninami jsou pak limonen a sabinen.
Právě díky karvonu můžete kmín kombinovat s anýzem, který rovněž obsahuje lékořicové aroma, jež bude v pokrmu o to výraznější. Pokud je smícháte, docílíte nejen opojně lékořicové vůně, ale vytvoříte také příjemnou, dřevitě hřejivou kombinaci. Pokud s ním naopak spárujete skořici a nové koření, probudíte ve výsledné chuti sladkost. Ta se však projeví taktéž v kombinaci s kardamomem či muškátovým oříškem.
Kmín v kuchyni oceníte zejména při přípravě zelí, červené řepy, červeného masa, kachny či husy, tučných ryb, sušenek a samozřejmě při pečení chleba.
Římský kmín má na rozdíl od toho našeho trochu jiné složení. Jeho hlavní aromatickou sloučeninou je kuminaldehyd, který je zemitý, nahořklý a vonící po bylinkách. Toto koření je u nás o něco méně známé, ve světě je však přesto oblíbené. Nejvíce se používá coby nedílná součást indické, severoafrické a mexické kuchyně a náramně se hodí do kyselejších pokrmů.
Kombinací kmínu římského se skořicí, kardamomem či muškátovým oříškem dosáhnete právě díky kuminaldehydu příjemné hřejivosti. Jeho dalšími výraznými aromatickými sloučeninami jsou pak pinen (vhodné kombinovat s černým pepřem a černým kardamomem) a cymen (vhodné kombinovat s anýzem, koriandrem či koptským kmínem).
Kmín římský v kuchyni oceníte zejména při přípravě lilku, kořenové zeleniny, luštěnin, hovězího a jehněčího masa či dresinků. Je ale také součástí několika exotických směsí koření, jako je turecký baharat, advieh, dukkah či chaat masala.
Zdroje: The Science of Spice (Stuart Farrimond), Kupi